Historie rotvajlera

Pro toho, kdo chce být důsledný a zjistit, kam až sahá původ rotvajlera, tak by měl začít v prehistorických dobách – na počátku formování zvířecích druhů. Musí se podívat až do druhohor, kde nacházíme fylogenetické kořeny samotných savců… Na internetu je podle knihy MVDr. Sedláře „Rotvajler“ dostupný článek „Historie plemene RTW“, kde je vývoj psa popsán od úplných začátků.

Rotvajler patří mezi nejstarší psí plemena. Vývojově náleží do skupiny velkých, stavbou těla mohutných molosských psů. Historie rotvajlera sahá až do dob římských, kdy tito psi přišli do Evropy přes Alpy s římskými legiemi jako ochránci lidí a honáci dobytka. Mocné římské legie na jejich dlouhých trasách do boje doprovázeli nejen doktoři či veterináři, ale také honáci, kteří byli odpovědni za přesun živého proviantu (především hovězího dobytka a ovcí). Tvrdí a silní psi byli při hnaní těchto stád nezbytností. Samozřejmě se nejednalo o jednotnou rasu, jakou známe dnes.

Psi římského chovu byli velmi podobní rotvajlerům, ale neměli standartní černou barvu s pálením, jakou mají dnes. Byli to psi dogovitého typu, mohutní, silní, pracovití, v různých barvách srsti a vynikali svou ostražitostí a statečností. Tito psi odvahu potřebovali, jelikož měli co dělat s dobytkem, který nebyl nijak mírný. Museli také chránit stáda před útoky vlků a před zloději dobytka. Svou vrozenou zdatnost potřebovali také k snášení horka nebo krutého chladu. S velkou odvahou také chránili své pány v bitvě nebo střežili jejich tábor.

Je nutno podotknout, že se v alpské oblasti a jejím okolí ve starověku postupně vyvíjela celá řada dogovitých typů psů a postupně tak vzniklo mnoho pozdějších plemen. Jednotlivé typy psů sice vznikaly v důsledku různorodých lokalit převážně odděleně (tento předpoklad tomu dala jistá izolace horskými masivy, tudíž nedocházelo ke křížení, ale k vyhranění určitého typu psa v povaze i v exteriéru), ale i tak nesly mnoho společných charakteristických znaků. Potvrzuje to například podobnost švýcarských salašníků a rotvajlera.

Odmyslíme-li si na velkém švýcarském nebo bernském salašnickém psu jejich bohatou srst, tak se objeví stejné znaky v utváření kostry. Dodnes se můžou narodit i rotvajleři s bílými skvrnami, které se svým rozložením podobají plochám u salašnických psů. Nejčastějším místem výskytu bílých znaků je hrudník. Tyto plochy mohou být od velikosti dlaně až po několik bílých chlupů, které samy vypadnou. Dnešní standard však již výskyt bílých skvrn nepovoluje.

Své jméno dostal rotvajler podle malého města Rottweil (v antické době pojmenovaného Arae Flaviae) usazeného na březích řeky Nectar na území dnešního Německa. V dobách římských tažení zde byla vojenská tvrz, která sloužila jako opěrný bod římských armád. Tady se předchůdci dnešních rotvajlerů pokřížili s místními psy a udrželi se tu jako oblíbené plemeno, které místní obyvatelstvo využívalo na hnaní svého dobytka. Z původní vojenské tvrze postupně vzniklo v 8. století městečko Rottweil, které bylo vystavěno z převážně červených cihel a stalo se důležitým místem obchodu s dobytkem. Pravidelně se zde pořádaly proslulé trhy, na které chovatelé dobytka přiváděli svá stáda na prodej a při jejich honění používali právě tyto psy, které pro tento účel začali cílevědomě chovat. Když se rozneslo, že zdejší psi mají úžasné vlohy k zvládnutí a ovládání i problematických kusů dobytka, stali se velmi žádanými. To však nebyla jejich jediná obdivuhodná vlastnost. Ukázali se i jako výborní ochránci a hlídači. Jen málokdo si troufl majitele tohoto psa okrást nebo na něj vztáhnout ruku.

Dochovala se pověst o sedlákovi, který se z radosti nad dobrým obchodem opil, ale ještě dřív než usnul, uvázal váček s penězi svému psovi kolem krku, aby si pro své peníze zajistil bezpečí. Ať je to pravda nebo ne, tato historka vešla do dějin.

S rozvojem dopravy začal rotvajler ztrácet na svém původním uplatnění honáckého psa. Bylo to v době po vybudování železnice, kdy se na příkaz vládního nařízení začal dobytek na velké vzdálenosti přepravovat vlakem – odůvodněním byla možnost šíření nakažlivých nemocí dobytka. Tím začal upadat zájem o toto plemeno. Místní obyvatelé si ale cenili výjimečných vlastností rotvajlera a nadále ho používali k ochraně lidí a majetku.

Nějaký čas byli také tito psi nazýváni řezničtí. Řezníci toto plemeno chovali jako pracovního a užitkového psa. Jeho sílu využívali například k tažení vozíků se zbožím místo náročnějších koní. Na cechovním znaku cechu řezníků města Rottenberg z roku 1886 je vyobrazen pes s typickými znaky rotvajlera, při pohánění dobytčete.

Poprvé byl rotvajler na výstavě v roce 1882 v Heilbronnu (Německo). Nebyl to ale ještě typický rotvajler, jakého známe dnes.

Počet rotvajlerů přesto stále klesal a na přelomu 19. a 20. století došlo téměř k zániku plemene. Situace se zlepšila v roce 1899, když byl založen první chovatelský klub pod názvem „Mezinárodní klub pro chov leonbergů a rotvajlerů“. První známý standard rotvajlera sepsal v roce 1901 Albert Kull, malíř zvířat.

V prvním standardu byla celková postava charakterizována jako střední až velká, zavalitá, svalnatá, se silnými kostmi, kvadratická, spíše krátká, feny vždy menší a delší ve hřbetě. Kull zde popsal jednotlivé partie těla a vyzdvihl některé charakteristické znaky, které jsou pro rotvajlera dominantní dodnes. Hlava byla charakterizována jako široká v lebce, vysoce klenutá s výrazným čelním stropem. Čenichová partie jako krátká, u kořene široká. Zmínil i některé vady, např. příliš dlouhá či úzká hlava i tělo, visící pysky, tvář se záhyby, světlé oči a čenich, slabé kosti, uvolněné svalstvo nebo příliš dlouhá srst. Také zde bylo uváděno mnoho barev srsti a různých barevných kombinací, vždy se žlutými, rezavými nebo bílými znaky. Tento standard byl jednotlivými spolky a kluby v Německu postupně upravován až do dnešní podoby.

Počet rotvajlerů ale stále klesal a v roce 1905 byla přímo v Rottweilu už pouze jediná fena tohoto plemene. Přes snahu o záchranu plemene byly vysloveny domněnky, zda má vůbec smysl zachraňovat plemeno, které téměř zaniklo. Velkou zásluhu na počátečním rozvoji plemene má Albert Graf z Heidelbergu a jeho pes jménem Russ vom Bruckenbuckel, který je považován za zakladatele plemene. Russ inspiroval svého majitele k popularizaci plemene v kynologickém tisku a posléze i k založení chovatelského klubu.V roce 1907 vznikl klub německých rotvajlerů v Heidelbergu – DRK (Deutscher Rottweiler Klub). To byl první klub, který systematicky řídil chov rotvajlerů.

Od začátku 20. století byly vedeny nejrůznější plemenné knihy, které se postupem času zdokonalovaly. První svazek německé plemenné knihy rotvajlerů obsahoval 500 zápisů, z toho 286 psů a 214 fen.

Na začátku 20. století se vyhledávala plemena vhodná k policejní službě a přitom byl vyzkoušen i rotvajler. Velmi rychle se prosadil jako pes po všech stránkách vyhovující policejní službě. V roce 1910 byl rotvajler uznán jako služební, schopný práce u policie a v armádě. To dopomohlo ke vzrůstajícímu zájmu o toto plemeno.

Historka z doby císaře Viléma II. (vládl jakožto poslední císař v letech 1888 – 1918) se týká policisty z Kielu a jeho rotvajlera. Tato dvojice byla vyslána do krčmy, kde bylo mnoho opilých námořníků, aby tam zjednali pořádek. Policista a jeho pes na velkou přesilu stačili – zabránili rvačce, několik námořníků zatkli a odvedli je na strážnici. Jeden z námořníků se pokusil cestou utéct, ale dostal od psa takovou lekci, že pokusů o útěk rychle zanechal. Když císař (někdo uvádí, že se nejednalo přímo o císaře Viléma II., ale o jeho bratra admirála prince Jindřicha Pruského) slyšel o tomto incidentu, vyslovil přání setkat se s policistou a jeho psem. Dříve než si císař potřásl rukou s hrdinou, povšiml si, že policista sňal služební helmu. To byl signál pro rotvajlera, že je mimo službu. Pokud sloužil, nikdo se nesměl psovoda dotknout. Strážník byl za svůj čin vyznamenán a celá událost proběhla tiskem. Tím se stal rotvajler velmi populární.

Vynikající vlastnosti rotvajlera se projevily i ve válečné službě, zejména při hlídkování v oblastech, kde se muselo zachovávat ticho. Některá plemena při vzrušení štěkají a nejsou pro tuto službu vhodná. Ne ale rotvajler, který klidně kráčí a svou práci vykonává téměř nehlučně.

Paní Blackmore ve své knize (1996, s. 20) popisuje příhodu člověka, který byl za poslední války zadržen strážním psem tohoto plemene. „Muž byl na útěku a postavil se psovi s nožem, ale pes na něj skočil, a třebaže oba silně krváceli, pes ho nepustil, dokud majitel nepřišel a psa neodvolal. Potom pes povolil stisk a dovolil uprchlíka odvést do vězení. Viděla jsem jizvy na paži toho muže. Musela to být hrozná zkušenost, ale nejpodivnější ze všeho bylo, že můj vypravěč seděl vedle velikého samce rotvajlera, takový dojem na něj udělal pes, který ho chytil. V jediné minutě se změnil z divoké bestie v klidné, dobře vycvičené zvíře. Přestože byl ošklivě poraněn, poslouchal svého pána na slovo.“

Snaha o standardizaci plemene a překonávání názorových rozdílů vedlo k zakládání a zániku mnoha spolků a klubů až do roku 1921, kdy se největší z nich spojily a založily klub ADRK (Allemeiner Deutscher Rottweiler-Klub – Všeobecný německý klub chovatelů rotvajlerů), který existuje dodnes. Hlavním úkolem klubu bylo nově zpracovat a definovat znaky plemene. Tento klub má největší zásluhu na tom, že si rotvajleři udrželi správnou povahu, použitelnost, zdraví i robustní stavbu. Chovatelé i majitelé rotvajlerů musí dodržovat přísná pravidla, především rentgenové vyšetření psů na dysplazii, pracovní zkoušky, posouzení kvality jedince na chovném svodu a zařazení nejlépe oceněných zvířat z výstav do chovu. Pravidla ADRK se uplatňují na celém světě.

Chov rotvajlerů směřuje k produkci mohutně stavěných psů, černých s rudohnědými, ostře ohraničenými znaky, v nichž se spojuje síla s ušlechtilostí.

Článek je průběžně doplňován.

Publikováno 20/03/2013 – Aktualizováno 25/03/2016

Seznam použitých zdrojů

BLACKMORE, Joan. Rotvajler. Bratislava: Timy, 1996. ISBN 80-88799-40-6.

Pages: 1 2